Již delší dobu mě nemůže nechat chladným jedna skutečnost. A to snaha o přisvojování si myšlenek a politických postojů jedné z nejvýznamnějších agrárních osob historie ČR Antonína Švehly, mnoha činnými osobami v naší agrární sféře. Lidmi, kteří jsou poměrně úzce spjati s pozicemi sociální demokracie a steskem po době před rokem 89. Je až dojemné, jak nepokrytě laškují, když ne přímo s komunistickými, tak alespoň socialistickými názory, se zaštiťuji Švehlou. Kdybychom se dokázali přenést v čase někam do doby začátku dvacátých let minulého století, určitě by pak většina z nich stála, řečeno marxistickou terminologií, „na druhé straně názorové barikády“, než právě Antonín Švehla.
Ale abych mluvil konkrétně, pokusím se tento historický exkurz zarámovat do skutečných reálií zmíněného období první republiky a vytvořit historickou paralelu pomocí první pozemkové reformy.
První otázka, kterou tehdejší mladý stát řešil, bylo zda vůbec pozemkovou reformu provádět, a když ano, tak zda vyplatit náhrady dosavadním majitelům za zkonfiskovaný majetek, nebo ne. Celý proces byl velmi riskantním podnikem, protože z takzvaného „národohospodářského zájmu“ šel od jistoty „velkovýroby“ zavedených velkostatků k „rozdrobené“ malovýrobě na bázi individuálního vlastnictví. A již tehdy se ozývaly varovné hlasy, především z řad levice- sociální demokracie. Její lídr pro venkovskou a rolnickou politiku, poslanec Modráček psal ve svých statích o „pekle malovýroby“ a jednoznačně prosazoval zásadu kolektivního hospodaření na zabrané velkostatkářské půdě. Po celý život horoval pro družstevnictví a chtěl tuto svoji myšlenku vyzkoušet v praxi na velkých hospodářských objektech. Jak pan poslanec pravil „bylo by zločinem ničit hospodářské celky, budované po dlouhá desetiletí. Výhodou řešení družstevního, vykládal, je možnost převzít i budovy velkostatků, dělnictvo a úřednictvo. Lid, pravil pan poslanec, nechce hospodařit z milosti bank na liliputánských usedlostech“Citace z Peroutky . Dalším starostlivým o blaho lidu, který z nerozumu agrárních politiků měl být vystaven „strádání soukromého hospodaření na vlastním majetku“, byl pan poslanec Rudolf Bechyně, předseda klubu sociálně demokratických poslanců. V Právu lidu zveřejnil článek s titulem „Vynález zkázy“, ve kterém psal: „Jsem do hlubin duše přesvědčen, že agrární strana podtrhla těchto dnů jeden z pilířů, na nichž republika spočívá. Mám na mysli agitace, kterou rozvířila v našem venkovském lidu ve věci rozdělení velkostatků, a korunu těchto agitací: návrh na okamžité rozdělení půdy. Žaluji veřejně na agrární stranu, že zanítila požár, který může být republice osudný!....“
Přes všechna tato politická protivenství se agrární strana v čele se Švehlou rozhodla provést „plošný nábor“ pravicových voličů výrazným posílením majetkových a výrobních vztahů venkovského lidu. Nic nedbala, že rozbijí ty skvěle působící velkopodniky (tehdejší terminologií latifundiální výroby) a naopak, zcela ideologicky vsadila na individuální sílu soukromě vlastnických vztahů. Efekt se dostavil záhy. Jednak pominulo nebezpečí radikalizace proletářských vrstev na venkově, čímž ubrala socialistům velký voličský potenciál a v neposlední řadě vytvořila základ pro dobře fungující zemědělství, které si bez větších otřesů dokázalo poradit i se světovou hospodářskou krizí.
Zcela jasně se k tématu pozemkové reformy a vlastně počátku rozporu mezi pravicí a levicí v agrárním prostoru, přetrvávající v různých podobách dodnes, vyjádřil i prezident Masaryk : „Hlavní účinek pozemkové reformy byl ten, že neobyčejně rozmnožila počet vlastníků. Stalo se soukromými vlastníky majetku více jak půl milionu lidí. Pozemková reforma je opravdu reforma konzervativní…..Jí naše republika prokázala střední Evropě velkou konsolidační službu. Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá totiž spolehlivým spojencem bolševismu. Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“ Konec citace.
Socialisté, kteří volali po pozemkové reformě bez úhrady, tak vycházejí, díky tvrdosti a politické zarputilosti Švehlově, jednoznačně poraženi a téměř vytlačeni z venkova. Museli si počkat ještě dalších třicet let, než se jejich zhoubná představa naplnila. Ale ti, kteří ji uskutečnili, komunisté, nakonec zlikvidovali i samotné sociální demokraty.
Dnešní jejich pohrobci používají stejné argumenty, stejnou rétoriku a jejich představy jsou stejně zcestné a nebezpečné jako před devadesáti či šedesáti lety. Jistě, máme pluralitní společnost, demokracii a jejich názory v naší svobodné společnosti volně zaznívají. Ale jen ať si již neberou do úst Antonína Švehlu, nejsou toho hodni. Pro ně platí „ne Švehla, ale Modráček, ne Prášek, ale Bechyně“. To jsou jejich myšlenkoví předchůdci.
Také pro naši dnešní pravici by studium historie mělo dát jednoznačná poučení. Co nejméně ústupků socialistům a jasnou názorovou profilaci oslovující pravicového voliče. To je voliče, který sází především na svoji dovednost, vytrvalost a píli a který se nebojí brát na sebe odpovědnost za svoji rodinu, majetek, za obec, kde žije. A nebát se jasně říci, že důležitá rozhodnutí jsou především politická a ideová. Rozhodnutí, která se převádějí do praxe právě v duchu představ o určitém uspořádání společnosti, hospodářství a fungování věcí veřejných. Kde jinde se jasněji může dnešní pravice v agrárním sektoru politicky profilovat než při důsledném vytváření příznivých liberálních podmínek pro individuální podnikání na venkově bez zbytečné byrokratické zátěže s posílením vlastnických vztahů. Naše síla nesmí být v jednotném názoru po vzoru všeobjímající národní fronty, to je síla fašismu a komunismu. Naše síla musí být v pluralitě názorů a schopnosti politiků tyto názory prosazovat do veřejného života. V tom by nám měl být Švehla příkladem i po devadesáti letech.
Ing. Josef Stehlík,
Asociace soukromého zemědělství ČR