/PhDr. M. L. Neudorflová, Ph.D. , 24. dubna 2005, Hostivař /
Vážené dámy, vážení pánové,
ve svém krátkém projevu bych chtěla připomenout ty nejcennější rysy politické práce Antonína Švehly, především myšlenková východiska jeho politických přístupů, která sdílel s T. G. Masarykem.
Antonín Švehla patřil k těm českým politikům, který byl celou svou bytostí svázán s českým národem, jeho historií, zápasy a půdou. Z tohoto sepětí a z důkladných znalostí vyvěrala jeho víra, že stojí za to vést zápas za svobodu a úroveň českého národa a později za úroveň a stabilitu československé republiky. Byl géniem v tom, že dovedl realisticky odhadnout podmínky a potřeby národa za různých politických situací. Měl jasno v hodnotách, na kterých stavěl svůj politický směr, které bylo nutné prosazovat, a kterým zůstával věrný.
To měl společné s T. G. Masarykem, se kterým si politicky rozuměl, a kteří oba stavěli svůj vztah a spolupráci na vzájemném respektu a důvěře. jejich vzájemné návštěvy a porady se staly neobvykle časté, v době Švehlova premiérství pravidelně dvakrát za týden. Nejcennější na nich se dnes na těchto poradách jeví samozřejmost s jakou vycházeli ze společného demokratického filosofického základu, ve kterém prospěch národa a většiny lidí a jejich kulturní, mravní a sociální úroveň hrály nejdůležitější roli. Spojení Masarykova teoretického a koncepčního pojetí demokracie a Švehlových znalostí reálného života, zvláště venkova, jehož občané tvořili podstatnou část československého obyvatelstva, a intensivní spolupráce na jeho základě, přinášela jak prosperitu tak unikátní stabilitu republice, a to v Evropě v době, kterou Švehla vnímal jako konfliktní, zahlcenou extrémními nedemokratickými silami zprava i z leva.
Švehla, podobně jako Masaryk vycházel z hlubokých znalostí historie českého národa. Demokracii viděl v souladu s těmi nejcennějšími českými tradicemi, pečlivě rozvíjenými od 19. století intelektuální elitou českého národa - především v podobě demokratické politické kultury, solidaritě všech vrstev národa, včetně sociální, a v trvalém úsilí o kulturní rozvoj, z něhož úroveň a přístupnost dobrého vzdělání byly nejdůležitější. Věděli, že náklady na tyto oblasti se mnohonásobně vrátí ve kvalitě lidí, menších problémů ve společnosti, a v tvůrčí iniciativě lidí. V jejich pojetí svoboda měla především mravní dimenze. Masaryk o Švehlovi řekl, že byl člověk myslivý, nadaný velikou inteligencí ... a byl jako pravý myslitel skromný. Měl k němu naprostou důvěru neboť jejich vědomí základních potřeb národa i jejich cíle byly stejné.
Švehlovo umění dosahovat rozumné kompromisy mezi stranami bylo obecně obdivováno, neboť to vyžadovalo modrost, pevné mravní zásady, a schopnost přesvědčovat rozumnými argumenty. Švehla naplňoval tento úkol nejen zodpovědně, ale s posláním, že budovat dobrý stát je úkol nejvznešenější. Karlu Čapkovi řekl: "Politika je umění, nejkrásnější ze všech umění, protože jeho materiálem je sám život. Neznám nic krásnějšího než je politika." Politické strany považoval za nezbytnou součást demokracie, měl většinu z nich dokonce rád, i když, ve srovnání s dneškem, byl v určité výhodě, neboť většina důležitých politických stran stála na společných demokratických základech, v nichž hlavním cílem byla slušná úroveň většiny lidí a společnosti jako celku. V tomto kontextu jen málokdo zpochybňoval nutnost pozitivní role demokratické vlády, veřejnosti a jejich vzájemné spolupráce. Obecnou normou byla politika především jako služba národu a jeho úrovni. Švehla s touto filosofií byl schopen překlenout občasnou řevnivost stran a nejeden propastný rozdíl v názorech.
Švehlovo, podobně jako Masarykovo úsilí v politice, mělo tedy mravní i duchovní základ. Věřili, že politika musí být poctivá, konstruktivní a spravedlivá, neposkytující privilegia žádné skupině. Víru v pozitivní schopnosti českého a slovenského národa spojovali s vírou, že politika musí vytvářet takové podmínky, aby většina lidí nemusela zápasit se základními potřebami o přežití, ale aby mohla svůj pozitivní duševní a mravní potenciál rozvíjet, používat ke svému prospěchu i k prospěchu celku. Oba si velmi cenili toho, že od 19. století si český národ zvykl spoléhat se hlavně na vlastní síly, vlastní úsilí, a že měl inteligenci, která mu svou humanitní a demokratickou filozofií udávala správný směr, který přinesl naprosto unikátní pozitivní výsledky v několika desetiletích již před první světovou válkou. Po roce 1918 Československo bylo uznáno po Švýcarsku jako druhá nejlepší demokracie v Evropě. Z kulturních hodnot, které tehdy vytvořil, žijeme do značné míry do dnes.
Poctivá politická spolupráce těchto dvou mužů ku prospěchu národa a státu, založená na sdílených mravních a demokratických hodnotách se mi zdá jako jejich nejcennější dědictví. Bylo příznačné pro velké české politické osobnosti, že jejich konstruktivní a zodpovědný přístup k národu, a tím i k politice, měl své kořeny jak v odporu k rakouské nedemokratické politice, neschopné pozitivně řešit hluboké problémy před rokem 1914, tak v tradicích a úsilí české společnosti o svůj vlastní pozitivní kulturní, mravní a ekonomický rozvoj, ze kterého vyrůstal takový stupeň národní integrace, který umožňoval smysluplnou státnost a tím i rozvíjení efektivní demokracie. V tomto ohledu bychom měli daleko více věnovat pozornosti odkazu mužů jako byl Masaryk a Švehla a jejich unikátní schopnosti spolupracovat ku prospěchu všech lidí, národa.