Jméno prvorepublikového politika Antonína Švehly a úhel pohledu na jeho osobnost se v průběhu 75ti let, které letos uplynou od jeho smrti, několikrát razantně proměnil. Od úcty a vážnosti ve třicátých letech až po téměř naprosté zapomnění v éře komunismu, kdy pro Švehlu a agrární stranu nebylo v překreslené československé historii místo. Po roce 1989 začala hvězda Antonína Švehly opět nesměle stoupat vzhůru. V porovnání s ostatními (např. T.G.M.) nesvítí ale zdaleka tak jasně, jak by si právem zasloužila. Nejedná se přitom ani tak o nezájem ze strany historiků a badatelů o jeho osobu, jako spíše o nedostatek materiálů zachycující jeho životní a politickou dráhu.

Všichni pamětníci se shodují na tom, že Švehla byl velice inteligentní a pohotový řečník a debatér, ale nerad vystupoval na veřejnosti. To pro něj bylo charakteristické po celý život. Sám o sobě nemluvil, nerad viděl když o něm mluvili nebo psali jiní (viz. Masaryk – Světová revoluce), nevyhledával oficiality, nejraději vše řídil ze zákulisí. Ferdinand Peroutka jej trefně označil jako mlčenlivého politika a nikoli nepravdivě poznamenal, že v budoucnosti zůstane po něm málo černého na bílém. Švehla nevyhledával rovněž přítomnost fotografů a kameramanů. Proto se do dnešní doby dochovalo minimum fotografií a filmových záběrů, jeho hlas nezůstal zachován vůbec.

Antonín Švehla po sobě zanechal velmi málo psaných slov, rovněž četnost autentických vzpomínek na tento “bytostně český fenomén“ je s ohledem na jeho funkci a postavení ve státě minimální. Proto mě velice zaujalo a potěšilo přečtení části deníku Švehlova osobního lékaře Josefa Charváta, ve kterém vzpomíná na svého prominentního pacienta.

Profesor Josef Charvát, přední český lékař, průkopník a zakladatel endokrinologie u nás, měl jedinečnou příležitost stýkat se s Antonínem Švehlou po celou dobu jeho dlouhé nemoci a rekonvalescence. Dozvěděl se tak mnoho zajímavých věcí „ze zákulisí první republiky,“ které záhy pečlivě zapisoval. Vinou náhody, Boží vůle či osudu, byla bohužel tato objemná kniha vzpomínek za Druhé světové války ztracena. V hlavě profesora Charváta zůstaly pouze kusé vzpomínky, které se po pětatřiceti letech rozhodl znovu zaznamenat. A právě tomuto autentickému svědectví jsou věnovány i následující řádky

Švehla - člověk

„Měl jsem Švehlu rád. Nejlépe bych ho vystihl, že to byl muž se „zdravým selským rozumem“. Měl neobyčejně praktický smysl pro zacházení s lidmi. Nezajímal se o peníze: když pro nemoc odstoupil z funkce ministerského předsedy, našli při vyklízení jeho psacího stolu gáži za všechna léta v jednom šupleti. Jak ji na prvního donesli, strčil ji do stolu a hned na ni zapomněl. Žil z výnosu svého statku v Hostivaři – ale o to se nestaral on, nýbrž jeho žena a pak dcera Helena.“

Švehla – tvůrce státu

Smýšlením byl Švehla vlastenec. Chystal převzetí moci po staré monarchii v tisíci praktických drobnostech, aby všecko od počátku fungovalo, aby byla administrativa, zásobování atd. „Vůbec ho nezajímaly recepce a parády, raději byl „mužem v pozadí“, který však o všem ví a více méně tahá za všechny nitky, pokud to jen lze.“

Od prvních dnů existence nového státu se s příslovečnou energií pustil do jeho organizování. „Jako příklad uvedu, jak se po 28. 10. 1918 dělala ministerstva. Zatímco jiní členové „pětky“ žvanili na manifestacích, on se staral, kdo povede ten a onen úřad. Když přišlo na řadu ministerstvo pošt, vzpomněl si, že dva z našich úředníků kdysi sloužili na ministerstvu ve Vídni a vědí, jak takové ministerstvo funguje. Jeden se jmenoval snad Fanta, na druhé jméno si nevzpomínám, ale taky jsem je znal. Poslal na policii zjistit jejich adresy. Jeden bydlel na Letné, na náměstí, druhý už nevím kde. Poslal tedy, aby je přivedli. Jeden nebyl doma, druhého však zastihli a přivedli ke Švehlovi na Hrad. Ten se na něj podíval, promluvil s ním pár slov a řekl: „Jmenuji Vás ministrem pošt a ihned se ujmete práce.„ Hotovo! Ten druhý si nemohl odpustit, že tenkrát nebyl doma...

Nebo Švehlu napadlo, že musí mít hned vojenského velitele Prahy. Dal si tedy na určitou odpolední hodinu předvolat 4 české generály, které tehdy sehnali v Praze, museli se dostavit na koni na 3. hradní nádvoří ke vchodu. Když jsem se zeptal „proč na koni?“, řekl „no přece jenerál musí být na koni a musím vidět, jak na tom vypadá“. V určenou dobu přišel dolů. Tam stáli 4 koně a jenerálové na nich. Švehla řekl: „Hlašte se!“ Pokud si vzpomínám, vypravoval to takto: „Ten první byl jaksi zakrslý a mluvil tiše – ani jsem nedoposlouchal a šel jsem k druhému – ten měl skřipec, jakýpak jenerál se skřipcem? Ten třetí na mne zařval ‘generál ten a ten (tuším Smrček?) se hlásí’, až se třásla okna. Řekl jsem ‘jmenuji Vás velitelem Prahy’ a k tomu čtvrtému jsem už ani nešel“. Celé řízení bylo hotovo ani ne za dvě minuty a ukázalo se, že volba byla dobrá. Hlavně to ihned fungovalo.“

Švehla – mistr kompromisu

Švehla nebyl kovaný pragmatik, byl mistr kompromisů, dovedl respektovat odlišný názor a zásadně se nikdy nesnížil k intrikám. Kompromisy uzavíral bez zbytečných předsudků, věděl, že demokracie se bez nich nemůže obejít.

„Sněmovna byla tehdy v Rudolfinu. Švehlovo auto parkovalo u postranního vchodu. Zadní skla byla mléčná, aby nebylo vidět, kdo je uvnitř. Když byly ve vládnoucí pětce nesnáze (a to byly co chvíli), Švehla to raději vyřizoval mezi čtyřma očima nějakým tím kompromisem. Aby opozice nevyčíhala oč jde, sešel se svým partnerem zadním vchodem do auta a jeli na Dobříš k Heinzovi, kde měl v 1. patře trvale najatý pokoj. Tam v klidu a nerušen obyčejně věc dokončil. Druhého prostě nepustil domů, až ho uhovořil.

Někdy užil zbraně ještě drastičtější. Potíže např. bývaly s Monsignorem Šrámkem, předsedou lidové strany. Šrámek nesnášel kouř. Švehla si ho tedy pozval do malé světničky, posadil ho k malému stolečku proti sobě a kouřil jeden doutník za druhým, až napůl udušený Šrámek svolil, jen aby mohl už ven na čerstvý vzduch.“

Švehla - předseda strany Agrární

Švehla ovládal stranu pevnou rukou, věděl o každém pohybu. Jeho postavení bylo dominantní a svými názory určoval její směr. Švehlův způsob vedení strany neměl na československé politické scéně obdoby. „Bylo jakési nesnadné jednání na ústředním výboru agrární strany. Šlo o velký spor mezi Staňkem, Udržalem a já nevím kým. Švehla předsedal a postupně dával jednotlivým řečníkům slovo. Přitom pilně psal, všichni se domnívali, že si poznamenává, co se v debatě řeklo, ale on je vůbec neposlouchal a psal si přednášku na příští den do sněmovny. Asi za dvě hodiny s tím byl hotov, dal slovo poslednímu řečníkovi, pak praštil do stolu a řekl: „To jsem zvědav, jak dlouho se s tím hovnem budeme mazat!“ A bylo po debatě, šlo se k dalšímu pořádku, nikdo se neodvážil ani pípnout.“

Švehla, Masaryk a Hostivař

Masaryk i Švehla se u kormidla státu sešli ve zralém věku a z tohoto jejich postavení vyplynula nejen úzká spolupráce, ale i vzájemný vztah založený na respektu a úctě, který později přerostl ve specifickou formu přátelství.

„Když se roku 1922 stal Švehla ministerským předsedou, jel za prezidentem Masarykem do Topolčanek, aby se představil. Po formálním uvítání a ceremoniálu pozval Masaryk Švehlu, aby tam zůstal přes noc a povečeřel. „Co si, pane ministerský předsedo, budete přát k večeři?“ „Pane prezidente, mohu si vybrat?“ „Samozřejmě.“ „Tak já bych nejraději bílé kafe a do toho nalámaný makový rohlík. Nato Masaryk: „já taky.“ A tak prezident a premiér večeřeli kafe s nalámaným rohlíkem a jedli to lžící… “

Prezident Masaryk se stal také častým a vítaným hostem na Švehlově rodinném statku. „V Hostivaři nebydlel ve statku, ale v “domečku“, přízemním domku v zahradě, lépe řečeno ve velkém sadu. Jeho oblíbeným jídlem byl zeleninový puding, posypaný parmezánem. Paní Švehlová jej moc dobře uměla upéci ve formě na bábovku. Jezdíval tam na něj v neděli taky prezident Masaryk, ti dva si dobře rozuměli, lépe řečeno vzájemně se respektovali, i když každý byl politicky na jiné straně. Masaryka zajímal Švehlův úsudek. Obyčejně pak za pěkného počasí chodili po obědě v zahradě a debatovali o všem možném. Jednou to už byla třetí neděle za sebou, kdy byli na programu Masarykových hovorů Čeští bratří a jejich význam v našich dějinách. Švehla byl moc unaven, chvíli poslouchal, a pak najednou povídal: „Já se Vám na ty České bratry vykašlu. Když bylo národu nejhůř, utekli do Němec a poněmčili se. Víte co, pojďme si lehnout do trávy a koukat se do nebe...“ – což se taky stalo.“

Švehla – zdraví, nemoc a smrt

Vládní námaha a fakt, že se Švehla neuměl šetřit, se podepsaly tragicky na jeho zdraví. „Švehlův pracovní styl byl nelidský. Úřadoval od rána do noci. Měl svého famulusa pana Šmída, což byl bývalý holič. Ten ho denně ráno oholil, a pak se o něj celý den staral, přinesl mu odněkud jídlo, jemuž však Švehla nikdy nevěnoval pozornost. Na psací stůl mu umístil po každé straně jedno žehlicí prkno, na jednom byly lulky, na druhém šálky s černou kávou. Famulus dbal, aby fajfky byly stále nacpané. Když jednu Švehla vykouřil, odnesl ji, vyčistil, nacpal a dal na horní pořadí. Švehla bral jednu lulku za druhou. A pil šálek kávy za šálkem…“

V průběhu dvacátých let se u něho stále častěji projevovaly příznaky fyzického vyčerpání a taky srdeční choroby. Roku 1928 ho nová fáze nemoci trvale vyřadila z politického života. Po tři roky doslova zápasil se smrtí a když už se zdálo, že se vše obrátí k lepšímu, došlo k nečekanému zhoršení zdravotního stavu a smrti.

„Zemřel 12. prosince selháním levé komory při onemocnění koronárek, a edémem plicním. Dekompenzoval se k večeru, přijeli pro mne, strávil jsem tam celou noc, ráno zemřel. Ještě v noci jsem přivolal Pelnáře na konsilium…“

Původně měl být jeho pohřeb velkolepý a okázalý, hodný osobnosti významného státníka, ale Švehla to v poslední vůli zakázal. Chtěl být pochován jako prostý sedlák v rodné vsi Hostivaři.

Byl jsem při smutečním obřadu v Hostivaři, pohřbívali ho ze statku. Stál jsem na dvoře, byla zima a vítr, lesní rohy hrály „Už mně koně vyvádějí“ a opravdu při tom vyváděli koně ze stáje a zapřahali do vozu s rakví, který pak jel na hřbitov. Byl jsem hluboce pohnut. Nepamatuji se, kdo řečnil. Vím jen, že jsem byl blízko prezidenta Masaryka, který v tom nečase stál s odkrytou hlavou. Tiše jsem mu řekl: „Pane prezidente, dejte na hlavu, nachladíte se.“ Podíval se na mne, zavrtěl záporně hlavou a zůstal s hlavou nepokrytou do konce.“

Použitá literatura:

• Hanzal, Josef: Antonín Švehla. Praha 1993.50s.
• Kokeš, Otakar: Antonín Švehla,Tomáš G. Masaryk a Eduard Beneš. Střední Evropa 1993, roč.9, č.31, s.16-24.
• Klimek, Antonín: konec premiérství Antonína Švehly. Střední Evropa 1994, roč.10, č.43,s.52-74.
• Rokoský, Jaroslav: Antonín Švehla a agrární strana ve vývoji první ČSR. In: Československo 1918-1938 osudy demokracie ve střední Evropě 1. Praha 1999, s.233-244.
• Charvát, Josef: Úryvky z deníku. Vesmír 1994, roč. 73, č. 11.

Mgr. Marie Pokorná