V Praze dne 14.6.2013 Mgr. Pavel Černý, předseda Společnosti Antonína Švehly, o.s.
Vážená paní starostko obce Cehnice, Sbore Selských jízd, vážené dámy a pánové, mládeži, bratři a sestry,
mrzí mne, že můj aktuální zdravotní stav mi nedovoluje mi být přítomen dnešnímu slavnostnímu setkání u Vás v Cehnicích na Strakonicku, v regionu, kde se narodil druhý muž agrární strany po našem milovaném Antonínu Švehlovi, Rudolf Beran i jeho učitel Alfons Šťastný. Rád bych Vás však všechny touto formou pozdravil jménem svým i Společnosti Antonína Švehly.
Velmi mne těší, že v letošním vyhlášeném Roce Antonína Švehly (140 let od narození a 80 od úmrtí), Vaše právem hrdá organizace pořádá dnes slavnost Švehlovy lípy, vysazení a pasování na památný strom České republiky.
Jmenovitě chci poděkovat paní Janě Pichlíkové ze Sboru Selských jízd, kterou jsem na jaře osobně poznal v Praze při Švehlovo oslavách v Zemědělském muzeu v Praze. Ona iniciovala dnešní den tady v Cehnicích a ta Švehlova lípa je vlastně první vysazená po roce 1848 v České republice !
Tato tradice je zde již od první Masarykovy republiky československé, poprvé byla uskutečněna v dubnu 1933 k příležitosti Švehlových 60. narozenin a od roku 1934 k politikově památce, v roce 1935 v blízkých Nebřehovicích, Jiníně atd. Poslední Švehlova lípa byla vysazena roku 1948 v obci Huštěnovice, okres Uherské Hradiště, ještě než se rozmohl u nás komunistický režim, který chtěl památku Antonína Švehly vymazat z národního povědomí. Lidé, kteří po roce 1948 schovávali Švehlovy busty, sochy a památníky, a to často za komplikovaných a kuriozních situací (například v Říčanech u Prahy, kde u příležitosti plesu schovali čeští vlastenci sochu Antonína Švehly do studny), byli mnohdy za toto pronásledováni, stejně i ti, kteří v roce 1948 vysadili poslední Švehlovu lípu.
Připomeňme si krátce, kdo Antonín Švehla byl a čím je pro nás tak hluboce i v dnešní době plné hektičnosti a zvratů důležitý.
Antonín Švehla je pro nás osobností inspirativního významu. Jeho politická činnost přirozeně nabyla státnického rozměru, kdy to byl právě on, kdo se spolu s dalšími muži 28. Října upřímně zasloužil o založení svobodného státu, demokratického Československa. A jak je známo patřil i mezi nejvěrnější spolupracovníky prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Jeho osobní hodnoty se přímo odrazily v jeho opravdu nezištné a obětavé práci o stát a národ, což by nám všem mělo být dnes vzorem. Antonín Švehla uctíval hodnoty morální a mravní nejen slovem, ale i příkladným životem. Dalo by se mluvit o jakési sounáležitosti. Bylo pro něho samozřejmostí držet se dobrého odkazu předků a uctívat tak zapuštěné kořeny, z nichž vyrůstala síla jednotlivce a potažmo celého národa jako pevného kmene.
Jeho intenzivní pracovní vypětí pro blaho republiky a obranu demokratických hodnot a principů se bohužel projevilo na jeho zdravotním stavu a již roku 1929 byl z těchto důvodů nucen opustit aktivní politický život. Tím ztratil náš národ významnou oporu v otázkách dalšího uskutečňování a hlavně naplnění jeho tvůrčích a moderních myšlenek, jež nenašly dalšího pokračovatele, aby mohly být dále prohlubovány a uvedeny v život.
Smutný odchod Antonína Švehly na zimu roku 1933 jakoby symbolizoval konec jedné etapy dějin československého státu a národa, etapy, která byla spojena s budováním svobody, hrdosti a prosperity.
Nyní bych se chtěl v krátkosti soustředit na Švehlovy životní názory, postoje a moudra. Antonín Švehla byl člověkem, který po celý svůj život zůstal věrný svým ideálům a zároveň neodmítal přijímat nové impulsy a myšlenky od svého okolí. Vždy stál za svými názory, snažil se jimi přesvědčit své kolegy i oponenty, nikdy však situace nehrotil. Dá se říci, že měl vrozený cit pro jednání s lidmi různých profesí či prostředí. Vycházel z toho, co pokládal za pozitivní v českém národě. Ovlivněn Palackým a národním obrozením chápal, že selskému stavu zůstala z celé české společnosti národní autenticita na rozdíl od šlechty, která po osudné bitvě na Bílé hoře prošla značným vývojem (germanizace, zahraniční rody, exil staré šlechty). Dá se téměř s jistotou říci, že toto měl společné jako i jiné oblasti své životní filozofie s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Oba muži se pokládali za přátele a spojence. Po jistý čas se také uvažovalo o Švehlovu nástupnictví po Masarykovi, ale jeho zdraví a poté předčasný skon v Adventu 12.12. 1933 tyto plány změnil. Historie nezná slovo „kdyby“, ale čtenář může být v tuto chvíli přirozeně sveden na myšlenku „co kdyby místo Beneše nastoupil po Masarykovi Švehla“. Vnucuje se zde otázka: „Ustoupil by Švehla Mnichovu či nikoliv?“, „Co by dělal po druhé světové válce?“, „Dopustil by vítězství komunistů v roce 1948“ etc. K tomuto však nemohu z důvodu výše uvedených přistoupit, ale jistě se dá usoudit i podle Švehlovy myšlenky, která je vytesána na Švehlově pomníku - bustě v jeho rodišti Praze 15 - Hostivaři: "Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy." Nesmrtelná slova!
Mgr. Pavel Černý, předseda Společnosti Antonína Švehly, o.s.
www.antoninsvehla.cz